Historie

• Historie obce

• Pečetě a razítka

• Původ názvu obce

• Pamětní kniha

Historie obce

Správní vývoj obce

Dolní Dobrouč: první písemná zmínka 1292 
Povýšení na městys 1873 
Panství Lanšperk 
Velkostatek Lanšperk 
Panství Lanškroun 
Správní okres Lanškroun (1850-1855, 1868-1938) 
Správní okres Ústí nad Orlicí (1855-1868, 1945-1960, 1960-2002) 
Správní okres Žamberk (1938-1942) a Rychnov nad Kněžnou (1942-1945) 
Obvod Obecního úřadu obce s rozšířenou působností Ústí nad Orlicí (od 2003) 
Soudní okres Ústí nad Orlicí (od roku 1850) 
Fara Dolní Dobrouč (znovu obnovena od roku 1765) 

Historie obce Dolní Dobrouč a jejich částí 

Od 31. ledna 1997 je obecním znakem na modrém štítu vztyčená stříbrná odvrácená radlice a stříbrné krojidlo, provázené nahoře vně dvěma, dole mezi nimi jednou zlatou čtyřlistou růží. 

Obecní vlajkou je od 5. února 2004 list se dvěma svislými pruhy, bílým a modrým. Poměr šířky listu k jeho délce je 2:3. 

Nejstarší obecní pečeť je poprvé doložena v roce 1723. Vedle ní byla užívána rovněž rychtářská pečeť, která obsahovala na trávníku vpravo obráceného koně ve skoku. 

Minulost Dolní Dobrouče je spjata s lanšperským panstvím, jehož počátek je spjatý s královskou kolonizací a dobou Přemysla Otakara II., prováděnou pány z Drnholce v prvních desetiletích druhé poloviny 13. století. Navázali tak na počáteční starší osídlovací činnost jeho okrajových částí, jenž byla spojená především s litomyšlskými premonstráty. V nových oblastech se stavěly hrady jako centra obranná, ale i správní. Takový původ má pro budoucí nové panství i hrad Lanšperk. 

Prvními pány, a pravděpodobně rovněž lokátory lanšperského kraje, byli Oldřich a Heřman Drnholcové, kteří pocházeli z jihomoravského rodu Kouniců, sídlícího u Mikulova. 

Čtrnáctiletý Václav II. daroval Lanšperk, bezpochyby už jako funkční, 23. října 1285 manželovi své matky Kunhuty, nevlastnímu otci Závišovi z Falkenštejna. Poté, co přední velmož mocného rodu Vítkovců Záviš upadl v nemilost, král Václav II. zrušil svůj dar a prvního rádce popravil. Údajně pro klid svého svědomí založil král Václav II. zbraslavské cisterciácké opatství Aula Regia , kterému v roce 1292 a 1304 daroval oblast ústecko–třebovskou a lanškrounskou. První královská listina z 10. srpna 1292 je zároveň první písemnou zmínkou o Dolní Dobrouči. 

Veliká vzdálenost a nízký užitek přiměl opata Jana k tomu, aby Lanšperk v červnu 1343 postoupil s celým panstvím Janu VII. Volkovi, biskupovi olomouckému. Novou směnu, v níž se angažoval císař a král Karel IV. se podařilo realizovat roku 1356, kdy Lanšpersko přešlo do držby nově založeného litomyšlského biskupství. Trhové smlouvy byly sepsány až o dva roky později, po bedlivém papežském prozkoumání a svolení. Klášteru z celého panství zůstaly pouhé dvě vesnice, ostatní, tj. hrad Lanšperk s městy Lanškroun, Ústí nad Orlicí, Česká Třebová, Jablonné nad Orlicí a většinou vesnic, získal litomyšlský biskup Jan ze Středy. 

Hradu a jeho okolí se samozřejmě nevyhnula ani krize společnosti, husitská revoluce. Majitelem velkostatku Lanšperk se stal Jan Městecký z Opočna. Lanšperský hrad se dočkal obléhání v roce 1429. Vítězem se stal táborský hejtman Jan Kroměšín z Březovic. Není divu, když přivedl 4 400 mužů, 130 vozů, čtyři praky menší a dva větší. Posádka hradu byla zajetí zproštěna a obránci dokonce mohli odejít s tolika věcmi, co unesli. 

V červnu 1432 převedl Jan Městecký z Opočna dobrou vůlí zápisy na velkostatek Lanšperk Janovi z Jenštejna. Z jeho pěti synů zdědil Lanšpersko Pavel z Jenštejna. Teprve nyní končí jedno z období složitých a nejistých majetkových poměrů. Předpokládá se, že v roce 1450 postoupil velkostatek Lanšperk Bohuslavu Košínovi z Košíně, který zboží postoupil o rok později Zdeňku Kostkovi z Postupic, příslušníku tehdy velmi slavné rodiny, která vlastnila i sousední panství litomyšlské. Zdeněk Kostka tak zajistil svému rodu na celé století výhodné mocenské postavení ve východních Čechách. Lanšperským pánem se po Zdeňku Kostkovi stal jeho mladší bratr Jan Kostka z Postupic. Po jeho smrti v roce 1486 přešla všechna panství na jeho syny Bohuše a Jana k nedílnému užívání. Dědická dohoda bratrů Bohuše a Jana Kostků o rozdělení společného majetku se nezachovala. Předpokládá se však, že existovala, a podle ní připadl velkostatek Litomyšl Janu Kostkovi a Lanšperk Bohuši Kostkovi. Ten byl prvním majitelem Lanškrounska, který se rozhodl vytvořit z lanškrounského augustiniánského kláštera sídlo pro svou sekundogenituru a asi v roce 1498 začal s výstavbou pohodlného zámku, jenž měl nahradit starý hrad Lanšperk. Ve své koncepci nenalezl pokračovatele, umírá mlád a bez synů v lednu 1505. Jeho bratr Jan vládl na Litomyšli a lanšperské panství mělo připadnout Bohušovým dcerám Anně a Markétě, v té době ještě nezletilým. Jejich poručníkem byl tvůrce velké rodové državy ve východních Čechách, slavný Vilém z Pernštejna, patřící k nejmocnějším a nejbohatším pánům. Proslul mimo jiné i svou náboženskou tolerancí, kterou sám vyjádřil slovy: „S Římany věřím, s Čechy držím a s Bratřími umírám“. 

Strýc Bohušových dcer Jan Kostka z Postupic předal v květnu 1506 pánu z Pernštejna k opatrování zápisné listiny a dobré vůle na Lanšperk a Lanškroun a stanovil podmínky vydání oběma jmenovaným dcerám. Předal jim velkostatek Lanškroun, ale podle dohody (a spolku) s bratrem si nechal doživotně k užívání velkostatek Lanšperk a upravil dědičné nároky svých neteří pro případ své bezdětné smrti. V březnu 1507 stanovil pro případ své smrti dědické podíly svých obou synů Jana (moravský díl) a Vojtěcha (český díl) sám Vilém z Pernštejna. Jelikož se Anna z Postupic provdala za Jana z Pernštejna a Markéta z Postupic za Vojtěcha z Pernštejna, což může posloužit jako krásný příklad důvtipné sňatkové politiky, vyhradil si Vilém z Pernštejna některé velkostatky k užívání a stanovil dědické nároky obou synů a jejich manželek k našim velkostatkům, oceněným na částku 10 000 kop gr. č. 

Asi až v roce 1508 přijaly Anna a Markéta, se svými manžely, velkostatek Lanšperk po svém zemřelém strýci Janu Kostkovi. Lanšperk tak mohl připadnout Vojtěchovi. 

Bratři Jan a Vojtěch Pernštejnové uzavřeli po smrti svého otce (asi v roce 1521) dohodu o spojení velkostatků Lanšperka a Lanškrouna v majetku Vojtěcha, který vyčíslil (asi v roce 1529) berníkům panského stavu hodnotu svých velkostatků a velkostatků svého bratra Jana v Čechách částkou 248 500 kop gr. č. Po Vojtěchově smrti se v roce 1534 ujal veškerého majetku Jan. 

V roce 1543 držel Lanšperk v zástavě Bohuněk Zámrský ze Zámrsku. Jan z Pernštejna jej vyplatil a v březnu 1544 prodal trhovou smlouvou za trhovou cenu 8 000 kop gr. č. velkostatek Lanšperk s hradem, dvorem, třemi rybníky a 32 poddanskými vesnicemi a městečky svému věřiteli Petru Bohdaneckému z Hodkova. V srpnu 1546 se Jan Pernštejn vzdal vyhrazeného předkupního práva na svůj prodaný velkostatek Lanšperk a zřejmě o tři roky později tento velkostatek přejal, na místě svých nezletilých bratrů (Kryštof, Albrecht, Šraňk a Bedřich), po svém zemřelém otci Petru Bohdaneckém Jindřich Bohdanecký z Hodkova. 

V prosinci 1563 si měšťané a poddaní velkostatku Lanšperka stěžovali králi Ferdinandovi na útisk zástavními věřiteli velkostatku a nabídli králi vykoupení od zástavních držitelů vlastními prostředky pro královskou komoru. Ferdinand I. předal tuto stížnost a návrh poddaných v lednu 1564 ve Vídni k vyřízení synu Maxmiliánovi do Prahy a navrhnul jednat o výkupu s Vratislavem Pernštejnem. O dva dny později Eliška, vdova Jindřicha Bohdaneckého z Hodkova, a její švagři Heřman, Šraňk a Oldřich Bohdanečtí prodali trhovou smlouvou Vratislavu Pernštejnovi velkostatek Lanšperk za 8 750 kop gr. č., podle uděleného souhlasu zemského soudu. Tím byla překonána právní nejistota okolo Lanšperka v letech 1562-1564. 

Vratislav umírá v roce 1582. Jeho žena Maria Manrique de Lara měla na panství zapsané své věno a přejala na místě svých nezletilých synů Jana a Maxmiliána velkostatek Lanškroun a Lanšperk do pozůstalostní správy. Panství bylo velmi zadlužené a rozhodnutí na sebe nedalo dlouho čekat. V listopadu 1588 nejvyšší kancléř Adam z Hradce sdělil české komoře, že Rudolf II. daroval Janu Pernštejnovi zápisné velkostatky Lanšperk a Lanškroun a dal souhlas k jejich intabulaci - zápisu do pozemkových knih. 

V prosinci 1588 vydal Jan Pernštejn trhová registra s popisem a oceněním velkostatků Lanškroun a Lanšperk pro uzavření trhové smlouvy o jejich prodeji Adamu Hrzánovi z Harasova. Prodávána byla samozřejmě i Dolní Dobrouč. Velkostatky Lanšperk a Lanškroun přejal při rozdělení pozůstalosti po dohodě s bratrem Janem Hrzánem Zdeslav Hrzán z Harasova. V prosinci 1622 koupil oba velkostatky za 183 000 kop gr. č. míšenských Karel z Lichtenštejna. Lichtenštejnové byli držiteli půdy až do první pozemkové reformy ve 20. letech 20. století. 

Pečetě a razítka

Používání pečetí k potvrzování písemností bylo prováděno již v raném středověku. Nejprve bylo zaváděno hlavně v královských kancelářích a u církevních institucí. Později pečetí používá také šlechta a města. Rychtáři a konšelé na vesnicích začínají pečetí používat na konci 15. století, hojněji až s větším rozvojem vesnické samosprávy v průběhu 16. a 17. století. Po roce 1850 se místo pečetí začínají uplatňovat razítka.

Co je to vlastně pečeť. Tímto pojmem nazýváme otisk kovového rytého pečetidla (typáře) ve vosku (včelím nebo pečetním), nebo také v kovu. Pečeť otisknutá v kovu (olovo nebo zlato) se nazývá bula. Barva pečetí zejména u měst byla různá (černá, zelená, červená). Později u všech uživatelů pečetí převládala červená barva pečetního vosku. Tvar pečeti byl většinou kulatý, ale existovala i pečeť štítovitého, vejčitého nebo i čtvercového tvaru. K listinám a dalším písemnostem byly pečeti přivěšeny bud' na proužku pergamenu, nebo na svazku jednobarevných, ale i různobarevných nití. Někdy byly pečeti ukládány do misek z včelího vosku, později do dřevěných nebo kovových pouzder. Později jsou přitiskovány přímo na písemnost, někdy ve formě tak zvané clony. Byl to kousek papíru, často s různě ozdobně vystřihovanými okraji, položený na slabší vrstvičku pečetního vosku. Teprve přes tento papírek se otiskovalo pečetidlo (typář). Na vlastní pečeti rozeznáváme legendu a pečetní znamení. Legenda je většinou ve formě opisu po obvodu pečeti, pečetní znamení bývá zpravidla umístěno v ohraničeném pečetním poli. 

Jak již bylo uvedeno, razítek se u obcí začalo používat až po roce 1850. U vrchnostenských úřadů a měst byla razítka používána již dříve. Zpočátku byla kovová, od konce 19. století se začala používat gumová razítka. Tvarem a obsahem se shodují s pečetěmi. 

Dolní Dobrouč 

Nejstarší pečeť obce je poprvé doložena v roce 1723. Po obvodu má opis SIGEL-DER-GEMEIN-LIEBEN-THAL (pečeť obce Dolní Dobrouče). V pečetním poli ohraničeném linkou je štít. Na něm heraldicky vpravo vidíme radlici špicí nahoru. Vlevo je krojidlo také špicí nahoru. Po stranách štítu je po jednom květu. Pečeť dokládá, že v Dolní Dobrouči byla na začátku 18. století značně rozvinutá obecní správa. Pečetní znamení pak ukazuje na zemědělský původ, charakter obce a nejrozšířenější zaměstnání obyvatel. 

Vedle této pečeti se z téhož roku dochoval otisk pečeti dolnodobroučského rychtáře Johana Mülera. To, že také rychtář používal pečeť, jen potvrzuje domněnku, že obecní správa byla velice rozvinutá. Rychtářská pečeť je oválného tvaru a nemá žádný opis. V pečetním poli je kůň ve skoku na palmové (?) ratolesti, obrácený doprava (heraldicky). 

Patrně už v 19. století začala obec používat nové pečetidlo (typář).Pečeť zhotovená tímto pečetidlem je ohraničena provazcem a má po obvodu opis SEKRIT-DIEDINI-DOLNI-DOBRAVCZE. Pečetní pole je ohraničené linkou. Opět obsahuje štít, na kterém vidíme vpravo (heraldicky) radlici špicí nahoru a vlevo krojidlo také špicí nahoru. Tato znamení jsou opět doplněna květinami. Stonek s dvěma růžovými květy je na levé straně štítu. Mezi radlicí a krojidlem jsou tři stébla, na kterých je uprostřed jeden květ a na pravé straně štítu nahoře nad radlicí jsou další dva květy.Tato pečeť byla užívaná krátce ještě po roce 1850. 

V roce 1871 byla rozhodnutím císaře Františka Josefa I. Dolní Dobrouč povýšena na městys a bylo jí uděleno tržní právo. To znamená, že bylo možné v obci konat trhy na dobytek a ostatní zboží. Obecní správa však této možnosti nevyužila. 

Po roce 1850 již k označování písemností nebylo pečetidlo využíváno. Před rokem 1880 bylo zavedeno razítko, které v razítkovém poli nemělo dříve užívané obecní znamení. Jako obecní znamení byl použit lev z českého zemského znaku. Po obvodu tohoto razítka byl opis PEČET´ OBCE DOLNODOBROUČSKÉ.

Na začátku tohoto století se správa obce opět vrátila ke svému původnímu znamení. Jednak bylo použito v novém obecním razítku a také na obecních písemnostech. Nově zavedené obecní razítko je ohraničené provazcem. Jinak se neliší od pečeti užívané před rokem 1850. Toto obecní znamení na štítu bylo v roce 1908 použito také na nově postavené budově obecního úřadu. Vidíme zde mezi radlicí a krojidlem místo stébel klasy a jabloňové květy. Barvy tohoto vyobrazení obecního znamení byly zřejmě voleny zcela náhodně a neodpovídají heraldickým zásadám. 

Razítko se postupem doby zřejmě opotřebovalo, a tak si obecní úřad v roce 1937 pořídil nové. Téměř ve všem se shoduje s předchozím razítkem. Liší se pouze tím, že už není ohraničeno provazcem, ale linkou. 

Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 se zpočátku používalo razítko zavedené v roce 1937, ale později, po zavedení dvojjazyčného německo-českého úřadování, bylo nutné této situaci přizpůsobit i obecní razítko. Začalo se používat na začátku 40. let tohoto století. Bylo ohraničeno dvěma linkami s německo-českým opisem po obvodu „Gemeindeamt in Liebental + Obecní úřad v Dolní Dobrouči +“. V razítkovém poli ohraničeném linkou je jako znamení použit lev z československého státního znaku. Užíváno bylo až do května 1945. Po osvobození bylo toto nevhodné razítko vyřazeno. Nahradilo je nové prozatímní razítko, které odpovídalo novým poměrům – vzniku nových orgánů státní správy – národním výborům. Bohužel jeho otisk zatím nebyl doložen, a tak není možné uvést jeho přesnější popis. 

V roce 1946 – 1948 bylo již užíváno normální úřední razítko. Mělo po obvodu opis + Místní národní výbor v Dolní Dobrouči. V razítkovém poli ohraničeném linkou je lev ze státního znaku. Později v roce 1949 se Národní výbor v Dolní Dobrouči opět vrací ke svému původnímu obecnímu znamení. V tomto roce bylo totiž pořízeno další razítko. Po obvodu mělo opis + Místní národní výbor v Dolní Dobrouči + okres Ústí nad Orlicí. V razítkovém poli je pak stejná podoba obecního znamení, jako byla užívána před rokem 1937. V této době bylo obecní znamení z obecní pečeti užíváno i na úředních obálkách národního výboru. 

Rok 1952 učinil konec všem obecním znamením v razítkách měst a obcí. Tehdy totiž bylo nařízeno, že úřední razítka národních výborů mohou obsahovat pouze státní znak. Ač toto nařízení platí dodnes pro mnohé obce, mezi nimi i Dolní Dobrouč, užívají obecní znamení na hlavičkách úředních papírů, obálkách, různých pamětních listech a podobně. Hlásí se tak k dědictví svých předků. 

Horní Dobrouč 

Nejstarší podoba pečetí této obce pochází z roku 1804. Starší otisk se prozatím nepodařilo nalézt. Vzhledem k tomu, že obyvatelstvo bylo převážně německé národnosti, odrazila se tato skutečnost i v pečeti a později i v razítkách. 

Nejstarší pečeť je ohraničena provazcem a po obvodu má opis s textem GEMEIN ~ DIDERSBACH (Pečeť obce Horní Dobrouč). Pečetní pole ohraničené linkou má na stranách po jedné palmové (?) ratolesti. V dolní části jsou zkřížené. V horní části pečetního pole je koruna o třech lístcích, uprostřed pole je ozdobný ornament. 

Dle heraldické symboliky je palmová ratolest znamením vítězství, jinak také štědrosti a plodnosti. Koruna, podobně jako koruna ve znaku města Lanškrouna, zřejmě připomíná nejstaršího pána obce a celé okolní krajiny, českého krále, to znamená, že se jedná o korunu královskou. Ornament byl použit jen pro vyplnění volného místa v pečetním poli. Tato pečeť byla užívána až do roku 1850, snad i nějaký čas i po tomto datu. 

Jakou pečeť nebo razítko užívala obec po roce 1850, zatím není známo. Jeho otisk se dosud nepodařilo objevit. 

Od konce minulého století až do počátku tohoto století bylo používáno razítko, které mělo po obvodu opis GEMEINDE DITTERSBACH. Uprostřed neohraničeného razítkového pole je koruna s dvěma oblouky posázenými perlami. Na jejím vrcholku je říšské jablko. 

Po vydání zákona o užívání českého a německého jazyka v úřadování obcí z roku 1927 bylo nutné tomuto zákonu přizpůsobit i razítka, která musela být dvojjazyčná, pokud v obci žilo alespoň 20 % obyvatel jiné národnosti. V Horní Dobrouči bylo obecní razítko tomuto zákonu přizpůsobeno na začátku 30. let tohoto století. Nové razítko mělo po obvodu opis Obec Horní Dobrouč + Gemeinde Dittersbach +. Uprostřed neohraniče­ného razítkového pole je jako obecní znamení koruna s třemi lístky a dvěma oblouky posázených perlami.

Na koruně je říšské jablko. Toto dvojjazyčné razítko bylo užíváno až do roku 1938. 

Po obsazení českého a moravského pohraničí Německem v říjnu 1938 byla postupně ve všech obcích zaváděna mimo jiné i jednotná německá razítka. Ač se otisk tohoto razítka z Horní Dobrouče prozatím nepodařilo doložit, můžeme ho rekonstruovat podle razítek užívaných v jiných obcích na Lanškrounsku, které také byly zabrány Německem. V horní polovině tohoto razítka byl frakturním písmem třířádkový nápis Gemeinde (Ditters­bach) Landkreis Landskron. V dolní polovině razítkového pole byla říšská orlice s rozepjatými křídly, která držela ve spárech věnec s hákovým křížem uprostřed. 

Po osvobození v květnu 1945 bylo zpočátku užíváno prozatímní razítko, jehož podoba zatím není známa. Po ustavení místního národního výboru bylo zavedeno razítko odpovídající této změně. Po obvodu byl opis Místní národní výbor + v Horní Dobrouči +. V razítkovém poli ohraničeném linkou je lev ze státního znaku. V následujícím roce bylo toto razítko vystřídáno novým. Po obvodu mělo opis MÍSTNÍ NÁRODNÍ VÝBOR + V HORNÍ DOBROUČI, spr. okr. Lanškroun +. V razítkovém poli ohraničeném linkou je opět lev ze státního znaku. Podobná razítka byla užívána až do sloučení Horní Dobrouče s Dolní Dobroučí v roce 1976. 

Zdroj: Jan Křivohlávek, okresní archiv ÚO

Původ názvu obce

Původní názvy obcí Dolní i Horní Dobrouč jsou doloženy z roku 1292 pod německými názvy Liebenthal a Dittersbach. První název v češtině označuje "milé, příjemné údolí", tedy zřejmě odráží dojem, který na osadníky udělalo místo zakládané vsi, druhý název je názvem potoka protékající vsí (Ditterův potok, horní tok dnešní Dobroučky). Potok i ves byly pojmenovány podle lokátora - organizátora založení Horní Dobrouče jakéhosi Dittera. Pojmenování vsi, případně i potoka podle lokátora je v období vrcholné kolonizace běžné. Český název Dobrouč je poprvé doložen v roce 1467 jako Nider Dobrucz. Český název je odvozen od českého osobního jména Dobrút. To byl snad význačný český osadník v nově založené vsi nebo pomocník německého lokátora. Fakt existence českého i německého názvu pro obě vsi dokládá, že na jejich vzniku se podílelo české i německé etnikum.

Pokud jde o název Lanšperk - Landesberg znamená v doslovném překladu "zemská hora", tedy místo, které je majetkem země - panovníka. Přitom jde o toponymum, které bylo ve 13. století velmi rozšířeno na území Svaté říše římské, takže nelze vyloučit, že při pojmenování hradu sehrála roli i tehdejší móda dávat hradům německá jména.